In memoriam
Tuhle stránku bych chtěla věnovat irskému vlkodavovi.Jmenoval se Hafan pod Borošínem alias Daffi. Narodil se v květnu 2002. A aniž by jsme něco tušili Najednou nám otec oznámil že si pořídil štěňátko.V té době mu bylo půl roku. A mě bylo 12 a tak strašně jsem se těšila jak si s ním budu hrát a chovat si ho. Moje menší zklamání bylo když jsem ho poprvé viděla.Naši na mě přišli počkat ke škole a já jsem byla v šoku co je to za psa- v té době jsem vůbec nevěděla co to vlkodav je. Ale hodně rychle jsme si na sebe zvykli. Byl to pan pes. Byl to šílenej mazel a taky pěknej lenoch. Na to ,že je to chrt byl takovej gaučák a flegmatik :-D . Vyrůstal s mojí sestřenkou byli od sebe jen měséc a někdy byla dost sranda je pozorovat jak se batolící se mimino posadí vedle tak velkýho psa a v klidu ho píchala do nosu,tahala ho za uši a připadalo ji to srandovní. Tak on v klidu ležel a všechny tyhle její lumpačiny s láskou snášel.
Jak čas ubíhal Daffi rostl a rostl. A přesto že moje představa o psovi byla úplně jiná tak jsem ho milovala takovýho jakej byl. Nejlepší byly ty chvilky kdy jsme si jen tak hráli a procházeli jsme se . A získávali jsme plno společných zážitků. Výcviku jsme teda nikdy moc nedali což je škoda ale vždycky jsme všechno zvládli.
Pak přišlo období kdy jsme začali jezdit po výstavách.Teda byly to spíš voříškiády a celkem nám to šlo vždycky jsme si užili plno srandy poznala jsem nový lidi a bylo to vždycky suprově strávený odpoledne.
Ale pak přišlo z ničeho nic období kdy Daffi onemocněl. Přes noc mu ,,otekl´´ kloub na přední pacce. Tak jsme šli na veterinu jestli se mu nezapíchla do tlapy nějaká osina která by putovala tělem a dělala neplechu. Nikdo nevěděl co by to mohlo být. Pak jsem si vzpoměla že při nastupování do vlaku se přeštil do tlapy. Tak si mysleli veterináři že je to jen naraženina a ta boule je sražená krev. Jenže místo toho aby otok ustupoval rostl čím dál víc. Nakonec jsme nechali udělat odběr tkáně na rozbor a potvrdil se nám bohužel osteosarkom-rakovina kosti. Přestože se to neuvěřitelně rychle zvětšovalo tak se to snažil Daffi zvládat co to šlo. Začali jsme mu dávat prášky na bolest po kterých byl unavený a většinu dne prospal. Nemohl už moc chodit. A tak jsme začali přemýšlet o řešení první možnost byla amputace končetiny. Což by bylo na dlouhodobé léčení a nikdo nezaručí že se rakovani nerozšířila i jinam. A nebo zvolit uspání a nechat ho odejít s hrdostí a bez trápení. Bylo to neuvěřitelně těžký ale jinudy cesta nevedla.
Daffi mi dal krásných 7,5 let života.Mnoho mě toho naučil. I díky němu mám teď možnost mít Dairu. Doma nikdy nebyly proto mít psa.
Už je to rok co si odešel a pořád mi strašně chybíš. Věřím tomu že ted už tě nic nebolí a proháníš se někde tam za duhovým mostem,